OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Kontaktujte nás: institut@fyso.cz
0 Kč

E-shop

Budování citového pouta – Daniel A. Hughes

skladem

Jak probouzet lásku v hluboce traumatizovaných dětech. Průlomová kniha o attachmentu.

Cena:
399 Kč s DPH
363 Kč bez DPH
ks

Budování citového pouta – Daniel A. Hughes

„Třetí vydání této knihy by se mělo stát povinnou literaturou nejen pro pěstouny a adoptivní rodiče, ale pro všechny současné i budoucí rodiče. 

 

Pokud si víc rodičů přečte tuto knihu a dokáže její poselství uvádět do života, změní se náš svět v srdečnější a laskavější místo. Daniel Hughes nám ukazuje, že spojení se srdečným a hravým člověkem, který reaguje na potřeby dítěte a umožňuje vznik bezpečné citové vazby, uzdravuje děti, které v životě utrpěly velké psychologické rány.“

Dr. Margot Sunderlandová, Centrum pro mentální zdraví dětí, Londýn


 

„Kniha, která se vám právě dostává do rukou, je jedinečná.

 

Když jsem ji před mnoha lety četla poprvé, otevřela mi zcela nový pohled na problémy, se kterými se musí potýkat děti vyrůstající v náhradní rodinné péči, i na možnosti, jak jim účinně pomáhat. Nyní, díky českému vydání, se kniha stává dostupnou jak náhradním rodinám, tak všem, kteří tyto rodiny na jejich nelehké cestě doprovázejí.Skrze příběh malé Káti seznamuje autor čtenáře s principy Dyadické vývojové psychoterapie (DDP). Tato terapie je určena dětem, které byly opuštěny svými biologickými rodiči a musely ve svém raném dětství čelit zanedbávání, týrání nebo zneužívání. Děti, u nichž se rozvinuly poruchy chování, které jim každodenně komplikují život v jejich nových rodinách.“ 

PhDr. Jana Kovařovicová, terapeut pracující s metodou DDP


 

„Tato kniha vynikajícím způsobem provede
čtenáře procesem kritického myšlení.

 

V čem je podstata týrání a zanedbávání? Jak dalekosáhlé jsou důsledky dlouhodobého citového a fyzického zanedbávání? Jaké výsledky má terapie založená na teorii attachmentu? Funguje vůbec? Tím, že nám autor vypráví Kátin příběh, dostává proces kritického myšlení do unikátního kontextu. Provádí všechny, kdo jsou zainteresováni v práci tohoto typu, k lepšímu pochopení velmi komplikovaných principů. Ať už jde o více nebo méně zkušeného čtenáře, všichni v tomto textu najdou zdroj poučení, což přidává knize na hodnotě.“

 Victoria A. Fittonová, PhD, Michiganská státní univerzita



Daniel A. Hughes


Daniel je významným představitelem terapie založené na teorii attachmentu. Pracuje jako klinický psycholog v jižním Portlandu ve státě Maine. Vyvinul a dále rozvíjí Dyadickou vývojovou psychoterapii (DDP), která se zabývá péčí o děti, které byly vystaveny zanedbávání a týrání a u kterých se opakovaně objevují problémy spojené s nedostatečnou citovou vazbou a citovým traumatem. Péče je dětem poskytována v rodinném prostředí. Tento způsob péče o děti s vážnými problémy se postupně stal obecným modelem rodinné péče o děti. Daniel Hughes už více než 40 let pomáhá dětem a mladistvým naplňovat vlastní potenciál a najít spojení s ostatními lidmi, kteří je provázejí.

 

Ukázky z knihy:

 

1.

Alice chvíli mlčela, pak se zhluboka nadechla a pokračovala: „Chtěla bych si teď s tebou popovídat o životě s tvou novou mámou. Slyšela jsem, že spolu někdy děláte super věci a jindy zas obyčejný věci a někdy po tobě máma něco chce a tebe to občas hrozně naštve... Je to tak?“

Káťa přikývla.

Alice pokračovala: „Co kdybysme zkusily mámě říct, jaký to je s ní bydlet? Můžeš jí říct, co chceš. Anebo budu za tebe mluvit já, jestli to bude pro tebe lehčí.“

„Řekni to ty,“ řekla Káťa rychle.

„Tak jo. A kdybych říkala něco špatně, tak mi pověz, co bys radši chtěla říct. Nebo mě zastav, kdybys chtěla přestat.“

Alice pokračovala a mluvila teď jako Káťa: „Judito, moc tě neznám a ty mě taky moc neznáš. Já jsem Káťa a ty jsi moje pěstounka a někdy už se mi u tebe líbí a jindy zase ne. Někdy se mi nelíbí, co mi říkáš. A zlobím se na tebe.“ Alice si všimla, jak Káťa potichu naslouchá tomu, co říká. Změnila zase hlas, aby zněla jako Káťa, a pokračovala velmi tiše: „A někdy si myslím, že mě nemáš ráda.“ Alice pak pokynula hlavou na Juditu, aby odpověděla.

Judita pomalu a klidně mluvila: „Jsem ráda, že teď bydlíš se mnou a s mou rodinou, Káťo. Vím, že se ti někdy nelíbí, co ti říkám. A že se na mě zlobíš. Vím, že někdy si myslíš, že jsem špatná máma. To je všechno v pořádku, můžeš se na mě zlobit i si myslet, že jsem špatná máma. Vím, že je někdy těžké zvykat si na život u nás a řídit se našimi pravidly. To je taky v pořádku. Budu se hodně snažit, aby pro tebe bylo co nejlehčí věřit mi. A taky, Káťo, je mi moc líto, že máš pocit, že tě nemám ráda. .. Musí to pro tebe být těžký, myslet si, že tě máma, která se o tebe má starat, nemá ráda... Já tě mám ráda. Mám tě moc ráda. I když se na mě zrovna zlobíš nebo si myslíš, že jsem špatná máma. I tehdy tě mám ráda.“

Zdálo se, že v Kátě narůstá napětí, když Judita mluví. Alice si toho všimla a řekla za Káťu: „Mami, je těžký slyšet tyhle věci. Nevím, jestli chci, abys mě měla ráda, mami. Jsem z toho zmatená a trochu se bojím. Nevím, proč bys mě měla mít ráda, mami.“

2.

„Samueli, vy pracujete s předpokladem, že když Judita pozitivně zhodnotí něco, co Káťa udělala, Káťa bude chtít takové chování opakovat,“ řekla Alice. „Takhle ale Káťa nefunguje. Nemotivuje ji něco, co prospívá Juditě. Pokud Juditu něco potěší, Káťa si myslí, že to prospělo Juditě. Nevidí, že to prospívá jí samotné. Myslí si, že Judita chce, aby se chovala určitým způsobem proto, že to působí radost jí samotné. Chvála je pro ni způsobem manipulace a kontroly. Pro Káťu je tedy nejlepší, když Judita dává najevo svou radost ze společně stráveného času neverbálně a spontánně, v tichosti, ale přesto zřetelně. Takové sdílení, kdy Káťa vnímá, že vyvolává v Juditě pocit štěstí, nakonec rozhodne, (je to vlastně komunikace ze srdce do srdce a sděluje, že Judita tráví s Káťou navzdory její nedůvěře svůj čas ráda). Nedokáže si ještě ani představit, že by se Judita mohla radovat kvůli ní, a ne kvůli sobě. A taky, pokud si bude myslet, že tohle je chování, které má Judita ráda, bude ho využívat k tomu, aby Juditu přiváděla do úzkých. Bude se bránit legraci s Juditou a naopak se bude snažit Juditu trápit. Vůbec se přitom nebude zabývat tím, jestli je zábava s Juditou pro ni prospěšná nebo ne.“

„Pořád nerozumím tomu, proč by mělo nějak zpomalit pokrok v její výchově, když jí řekneme, že konečně začíná dělat to, co jsme se tak dlouhou dobu snažili nastartovat.“ Samuel stále nevěřil.

„Bude to dělat jen ve chvíli, kdy o tom bude sama přesvědčená. A když se bude cítit bezpečně,“ řekla Alice. „Bude v tom pokračovat, pokud bude chtít. Berme tuto zkušenost jako její experiment, jehož základem je, že ona chce žít jako člověk schopný vytvářet si pouta k ostatním.“ 

 

3.

„KOMENTÁŘ

Příhoda s omáčkou byla typickou ukázkou chování dítěte s komplexním vývojovým traumatem. Káťa pokazila všem rodinnou slavnost, vrazila klín mezi Juditu a její příbuzné a vyvolala v Juditě pocit hněvu a odmítnutí. Nejen že jediným svým činem zničila rodinnou pohodu, ale pohled na její trosky ji přinesl i potěšení. Děti jako Káťa se při podobných příležitostech musí nevyhnutelně chovat tím nejhorším způsobem. Pohled na lidi, kterým je spolu dobře, kteří si rozumí a užívají si společné chvíle, je pro ně nesnesitelný. Zažívají spolu něco, co je těmto dětem nedostupné. Pokud se jim povede ovládnout situaci a ostatním pokazit radost, hned se cítí lépe. Navíc si tím potvrdí svou starou pravdu, že mezi ně nepatří, protože jsou příliš špatní.“

 

 

 Praktické informace:

Autor: Hughes, Daniel A.

Překladatel: Lee, Eva

Nakladatel: Institut fyziologické socializace

ISBN: 978-80-270-2838-2

Počet stran / vazba: 344 / Lepená

Rok vydání: 2017 

 

Obrázky